Pravá albánská večeře a Shkodra
-
Albánie
Podříznutí dvouseteurové ovce se sice nekonalo, véča ale byla...
Celý článek
poslal rattle,
13.11.2005, 18:06:00,
Komentáře (0)
Hory... Z., kdybys viděl ty hory...
-
Albánie
Ranní program: hygiena, snídaně, výjezd do hor na korbě náklaďáku.
Můj ranní program: čekání u záchoda, čištění zubů troškou ledové vody v mlžném oparu ledového rána u kohoutku u ovcí, přinakopnutí psa za to, že mi sežral připravený chleba k snídani, odchod k náklaďáku, 10 minut prohlížení náklaďáku se směsicí úžasu, děsu a obdivu k endéráckým technikům. Na dvoře na nás čekala IFA tak ze 70. let, otřískaná, s vybrakovaným interiérem kabiny, sjetými vzorky na pneumatikách, ale provozuschopná po přibližně pětatřiceti letech provozu a mnoha let drkotání po albánských stezkách. Začínalo být jasné, že ranní výjezd na její korbě bude sám o sobě dobrodružný.
Kolem korábu se shromáždila česká výprava, Marko, jeho bratranec či co a jeho žena, oblečená jako do divadla.
Pan Adamec zavelel, zasedl dopředu do kabiny, my jsme si posedali po obvodu korby na přinesené podprdelníky – karimatky a spacáky a za ranního šera se dala IFA statečně do pohybu.
Na horách turista obdivuje zpravidla výhled, vzduch, a klid. Já ti řikám, povinně bych sem ty lidi vozil – to neni strom, to je sloup. Výhled byl z korby jedním slovem úchvatný. Vyjížděli jsem poměrně rychle cestou ve středu obdělávaného údolí posetého malými domky a přístřešky pro úrodu a pastevce, lemovaného štíty hor. V Albánii jsou podobně jako v dalších balkánských zemích hory mladé, dokonce podle průběžných měření dosud rostou, a velmi strmě trčí z poměrně ploché země – nástup do hor je velice příkrý. Se vzduchem už to bylo horší, protože čím blíž byl člověk kabině, tím méně nadskakoval, ale na druhou stranu tím více dýchal smrad z výfuků IFY. O klidu se také nedalo moc mluvit – motor řval, výfuky funěly, korba vrzala, pískala, sténala a praskala, řidič mohutně troubil a sem tam práskla přes korbu nebo někomu po čuni haluz. Prostě byla to báječná cesta! Kodrcali jsme lavórem údolí, bouřlivě pozdravováni domorodci, dali si jednu zastávku na focení a pak jsme najeli na pravou horskou cestu v serpentinách po úbočí. IFA si statečně razila cestu vpřed i místy, kudy si teoreticky razit cestu prostě nemohla, ale už jsme byli zvyklí od řidičů Karosy, že v Albánii se prostě nějak projede. Tísnivá krása hor z pohledu žabí perspektivy se změnila v povznášející pocit člověka na vrcholu hřebene, když se náklaďák zastavil a my se mohli skulit před bočnici dolů. Po tři čtvrtě hodině na korbě jsme byli u cíle – na rozcestí mezi dvěma částmi pohoří.
Podle plánu jsme nejdřív společně vyrazili po cestě směrem zpět k velkému ocelovému kříži, u kterého se výprava rozdělila na několik menších skupin podle zdatnosti a chuti se buď spíš jen projít, nebo se drápat po kamenech. Naši dva Mičurinové se oddělili lovit žoužel a my s E. jsme vyrazili do vyšších výšek.
O horách se nemá smysl moc rozepisovat. Kdo má hory rád, ten zná moje pocity při výhledech, jako je třeba tento...
...kdo je rád nemá, ten ať si počká třeba na popis albánského moře. Řada okolních vrcholků dosahovala výšky kolem 2200 metrů, místy se držel sníh. Krom malé epizody s drážděním hlodavce se náš program skládal z lezení, slézání a kochání se až do podvečera, kdy jsme sešli k malému zelenému jezírku,
u kterého děti s babičkou napojovaly ovce, a po jeho příjezdu naskákali na starou známou korbu.
K Markovi jsme dokodrcali s krátkým zastavením u kostelíku za soumraku. Cestou dolů jsme nabrali dva stopující Dány, před kterými smekám – cestovali po Albánii s batohy na zádech všemi možnými dopravními prostředky, tedy realizovali to, co jsem já vzdal. Marko nám po příjezdu nabídnul pravou Albánskou večeři: jehněčí i s exhibičním podříznutím jehněte (za 200 eur!), a byl velmi překvapen, když jsme odmítli – Češi podle jeho slov vždy řezničinu vítají, natáčí a fotí. Zkrátka slabost pro reality show ukazují mí spoluobčané i na cestách...
poslal rattle,
13.11.2005, 16:40:00,
Komentáře (0)
